Pokračování textu literární práce Anety Hájkové – Jak byla vločka ve sněžítku smutná, uveřejněné v červencovém vydání novin Bystřicko

Pokračování textu:

Až jedna malá vločka  z protějšího sněžítka  prohlásila,  že máme vadu.  To slovo mě tak bodlo u srdce a hned bez rozmyšlení jsem rázně odpověděla: „Co je ti do toho!  Všichni nemusí být tak hezcí jako vy!“ Nevěděla jsem, jak na to zareagují, ale doufala jsem, že je to odradí a přestanou si  nás všímat. Ale právě naopak. Všichni se nám začali vysmívat. Není nic horšího, než když se ti druzí posmívají do očí. V tu chvíli bych se nejraději studem propadla do země z vaty. Můj společník, anděl, se na mě lítostivě a upřímně podíval svýma modrýma očima. Ty jeho oči jsou to jediné, co je na něm pěkného, ale přitom je na nich něco tak zvláštního, říkala jsem si v duchu. Pohled do nich mě tak uklidnil, že jsem na vše dočista zapomněla a tvrdě jsem usnula.

 Ráno začal náš první prodejní den v obchodě a já jsem poprvé spatřila opravdové živé tvory, tedy lidi. Bylo velmi zajímavé je pozorovat, jak užasle hledí na prodejní pulty a vybírají to nejhezčí sněžítko, které si nakonec odnesou domů. Trpěla jsem, protože já jsem se nemohla pohnout ani o milimetr a nemohla jsem být tak krásnou, jakou bych si přála být. Co by na to řekli lidé, kdyby věděli, že máme duši. Hodiny ubíhaly a ostatní sněžítka si zákazníci odnášeli v náruči pryč od nás, k pokladnám. Nakonec jsme na polici zůstali sami, já s andělem. Byla jsem zoufalá, proč si nás také někdo nekoupí jako ty ostatní. To je to na nás tak vidět, že jsme jiní, špatně vyrobení?  Nad vodou mě naštěstí ještě držela naděje, že zítra je další den, kdy si nás nakonec může někdo koupit. Následující noc jsme si s andělem povídali o našich pocitech, o naději a o tom, jaký nás čeká osud. Noc uběhla rychle.  Oba dva jsme byli nedočkaví zítřka. Druhý den nás čekalo nemilé překvapení. Přemístili nás na odlehlou poličku, kde jsme byli společně s panenkou a plyšovým pejskem. Ty dvě hračky měly také vadu, ale ne tak viditelnou. Panenka se nedala natáhnout, a přestože byla mluvící, tak nemluvila, a pejskovi chyběl ocásek. Byli jsme ve tmavém koutku a šance, že si nás někdo koupí, se zmenšovala. Lidé kolem nás sice procházeli, ale ani za pohled jsme jim nestáli. A tak jsem měla více času přemýšlet. V hlavě mi pořád zněla posměšná slova ostatních sněžítek. Trápilo mě to, až sužovalo. Byla jsem tak zklamaná sama sebou ! Bylo mi z toho všeho slabo, ale musela jsem si alespoň trochu věřit, vždyť naděje umírá poslední ! 

Večer, po zavírací době, naše sněžítko spolu s vadnými hračkami naložili do auta a odváželi nás na okraj města. Nikdo  z nás  netušil, co se vlastně děje. Auto najednou zastavilo, otevřely se dveře a před nimi stála stará paní. Vzala velkou krabici, ve které jsme leželi,  do náručí a odnášela si nás do svého malého zastrčeného krámku. Krabici položila na pult a po jednom si nás začala důkladně prohlížet. Když vzala do rukou naše sněžítko, paní jen povzdychla a prohlásila: ,,Ach, ach, chudák anděl, a ty jeho vločky, těm už není pomoci. To nepůjde opravit. Budeme doufat, že si Vás někdo koupí takové, jací jste." Vzala nás do ruky a vystavila do vitríny. Jediné, čeho jsem si v tom spěchu stihla všimnout, byla cedulka na šatech staré paní. Tam bylo napsáno: p. Božena Rousellová. Tak se jmenovala naše nová majitelka. Byla to příjemná postarší dáma ve vínových šatech, které jí sahaly po kolena. Její hnědé vlasy byly spletené  do drdolu a na krku se jí vyjímal zlatý řetízek s přívěškem. Přívěšek byl ve tvaru srdce a to představuje laskavost a dobrosrdečnost. Svitla mi naděje. Snad paní Rousellová bude hodný a milý člověk a my se jí nemusíme bát. To ale ukáže čas.

 Z dumání mě probral až hlas anděla, dělal si totiž velikou starost o naše dva kamarády, panenku a pejska. Paní Rousellová je totiž nevystavila vedle nás ve  vitríně, ale  odnesla je vedle, do druhé místnosti, a zavřela za nimi dveře. I já si v duchu říkala: "Co to vše má znamenat, kde to vlastně  jsme a co s námi bude?  Pak ale anděl řekl něco, co mě ranilo u srdce. To, že jsme se ocitli právě zde, znamená jen to, že o nás nikdo nemá zájem a nikdy si nás nikdo nekoupí.  Navždy zůstaneme na tomto místě a staneme se věčným inventářem tohoto krámku. Pomalu jsem se začala smiřovat s naším osudem.  

 Uběhlo pár hodin a najednou se otevřely dveře vedlejší místnosti. Paní Božena nese v náručí naše kamarády k nám do vitríny, postavila je vedle nás a  popřála všem dobrou noc. Já jsem ale ještě nehodlala jít spát, chtěla jsem se jich zeptat na tolik věcí a navíc rozrušením stejně neusnu. Zjistila jsem, že jim naše nová majitelka opravila jejich chyby. Pejskovi přišila malý huňatý ocásek a panence přidělala provázek na natahování, takže nám všechno mohla konečně povědět. Vyprávěla o tom, jak s nimi paní Rousellová opatrně zacházela, a k tomu jim zpívala krásnou ukolébavku. V tu chvíli jsem věděla, že jsme v dobrých rukách a že se budeme mít dobře.

 Léta plynula a naši kamarádi mizeli v náruči svých nových majitelů. Opět jsme zůstali sami a anděl jen přikyvoval hlavou, že to takto zůstane už navždy. Čas plynul jako voda a my jsme se  víc a víc sblížili s paní Boženou. Bylo to zvláštní, jako by věděla, co nás trápí. Jednoho dne se v krámku objevil  pán v tmavém obleku. Měl hluboký, děsivý hlas, ze kterého až mrazilo. Měl veliký zájem si nás koupit, ale z jeho řeči bylo poznat, že nás nechce koupit pro radost, ale pro zničující experiment. Strachy jsem se na něj nemohla ani podívat. Byl tak zlý a hrubý. Nechtěla jsem, aby zrovna on se stal naším novým majitelem. Vtom ale nečekaně paní Božena jeho nabídku odmítla s tím, že toto sněžítko není na prodej. Navíc dodala, že jsme pro ni velmi důležití a že by se jí po nás stýskalo. To jsem vůbec nečekala, byla jsem v šoku. Probrala mě až andělova radost a v té chvíli jsem si uvědomila, že nás potkalo velké štěstí. Konečně máme svůj domov! Podivný zákazník bez rozloučení odešel z krámku. Paní Božena k nám přistoupila a vzala nás do rukou. V očích se jí leskly malé slzičky, nedočkavě a lehounce s námi zatřepala. To bylo poprvé, kdy  se všechny vločky ve sněžítku mohly poprvé vznést do výše a zažít ten krásný pocit se pomalu snášet na křídla anděla. Andělovi ta všechna krása vykouzlilo úsměv na tváři a třpytil se jak čerstvě padlý sníh. A pak když všechny vločky dopadly na zem, pohlédly na paní Boženu. Měla blažený výraz a byla ráda, že sněžítko patří právě jí.  Vše dopadlo dobře -  na celém světe se konečně našel člověk, který má rád věci takové, jaké jsou, i přes jejich nedokonalost…