Dětská soutěž 2017 - Práce Aleny Uhrincové (celý text)

Pokojem prostupuje cigaretový kouř, který vyfukuje můj společník na podlaze.
   „Proč ses vlastně odstěhovala?“ zeptá se. Jakoby věděl, na co myslím, o čem přemýšlím. Skláním hlavu a jemně s ní potřesu.
   „Nebyla jsem tam doma. Víš… Je tam všechno tak šedé a prázdné. Cítila jsem se sama i na ulici plné lidí, cítila jsem se neklidná i v prázdném parku,“ odpovídám pološeptem a lehám si na zem. Hlavu mám teď na jeho kolenech.
   „Moc tomu nerozumím, měla jsi tam rodinu,“ namítá znova. Kočka z gauče se zvedá a lehá si k nám.
   „Nemůžeš tomu rozumět. Žiješ tady. Ale jsem ráda, že tomu nikdy rozumět nebudeš. Že nepoznáš nenávistné a zkroucené obličeje na ulicích. Místo toho znáš tanečníky a usměvavé party lidí, co si povídají o víkendovém programu. Tady u vás lidé žijí,“ pokrčím rameny a znovu si sedám. Koukám se, jak kouří a hladí vrnící rezavou kočku.
   „Chybí mi rodina, ale vždycky jsme to věděli. Já i oni. Věděli jsme, že tam nezůstanu. Že Vysočina ani Česká republika nebude mou budoucností. Bylo to, jako by to někdo napsal do knihy už před lety,“
Víš, Neznámý, takhle u nás vypadal skoro každý večer. Seděli jsme, kolem nás byl kouř a my mluvili. Jen tenhle večer se mi do paměti vryl takovou silou, že dokáži popsat i nyní každý provedený pohyb a každé vyřčené slovo. Ani nevím, proč to tak je. Nejspíš tím, že jsme mluvili o tom místě, kde jsem žila dřív. Kde žiješ ty, Neznámý? Žiješ tam, kde jsou lidé šťastní? A jsi šťastný ty sám?
Občas si představuji, že jdu tou starou ulicí, kolem lidí, které jsem už tolik let neviděla. Jak se zastavím a nechám je kolem sebe procházet, jak nadávají a vrážejí do mě. Pak bych jen otevřela oči a uvědomila si, že tam doopravdy jsem.
Myslím na to, jestli se něco změnilo. Jestli je voda stále kalná, nebo do ní někdo dal filtraci. Pamatuji si, jak tam lidé žili. Jak si neustále stěžovali na svůj život, ale nechtěli nic měnit. Jak řešili vše a přitom nic.
Ach, můj milý Neznámý.
Buď šťastný, ať jsi kdekoliv.

Alena