Dětská soutěž 2017 - práce Michaly Vránové (celý text)

Prohodily jsme monology a já začala popisovat okolí nejlépe, jak jsem uměla. Věřila jsem, že to tady bude milovat, nebo alespoň ty věci, které jsem tu milovala (a miluji) já. Začala jsem popisovat krásy našeho okolí.

Nemám ráda jaro, tající sníh kolem cest, „břečka“ na silnicích, ale když tohle všechno pomine a mezi zbytky sněhu začnou vykukovat sněženky a bledulky, je to krásná podívaná.

„Mohly bychom se zajet podívat na Chlébské, které pokrývají koberce bledulek. Procházka bílou krajinou, při které tě hřeje sluníčko, a nemáš kolem sebe sníh, je posilující, takže řekni, když budeš chtít.“

Na jaře je super to, že víš, že léto se blíží. Teplých dnů přibývá a lidí s úsměvem na tváři taky. Léto rovná se prázdniny a volno. Sluníčko, voda, zmrzlina a smích – všechno tohle k létu neodmyslitelně patří.

„Každý školák se tu na něj těší. Já sice na zdejší koupaliště nechodím, ale kvůli tobě bych udělala výjimku a šla bych. Léto jinak trávím s kamarády (a teď do nich patříš i ty) buď na bruslích nebo na pennyboardu a nebo jen tak procházkami či sedánkami v přírodě. A co děláš v létě ráda ty?“ zeptala jsem, netušila jsem, že ji tato nevinná otázka dovede k slzám.

Raději jsem začala mluvit o tom, že tady chodím na gymnázium, tady v Bystřici, a to už pátým rokem. Začala se smát, jako by na tom bylo něco vtipného.

„Alespoň jsem tě rozesmála“ řekla jsem trošku uraženě.

„Promiň, nechtěla jsem tě naštvat, ale připomněla si mi mě samotnou,“ zarazila jsem se a chvíli přemýšlela, co tím myslela, ale nenechala mi moc času a začala vysvětlovat.

„Taky jsem chodila na gymnázium a brala jsem to podobně jako ty. Slovo „už“ jsem dříve používala hodně často, ale od smrti rodičů ne.“

Byla klidná, povídala o tom, jak jako malá pouštěla draky a čas od času si vyrobila vlastního, na podzim to prý byla její nejoblíbenější aktivita. Pak ale řekla, že musela přestat, poněvadž byla jediná, kdo u nich draky na podzim pouštěl.

„Postavíme toho nejlepšího draka všech dob a pak ho spolu vypustíme k nebi!“ řekla jsem to tak rázně, že by mi uvěřil snad každý.

„A neboj, nebudeme jediné, kdo tu bude pouštět draky.“ Její úsměv mě hřál u srdce tolik, že jsem se musela zmínit o zimě, jinak bych asi roztála.

Letošní zima byla nevídaná! Nešlo o ní mluvit jinak než v superlativech. Závěje sněhu, ve kterých bych se ztratila mrknutím oka, ledová zrcadla odrážející sluneční paprsky a nekonečné běžkařské dráhy dělají zimní Vysočinu tím, čím je. Kopce se v zimě přemění na sjezdovky, kam oko dohlédne, jsou dvě a za humny jich je ještě víc. Z básnění o tom, jak jsem se učila na snowboardu, mě vytrhla tím, že řekla:

„Učila jsem se od sedmi, jako na prkně, víš… ráda bych to zkusila znovu.“ Ani nevíte jak mě to potěšilo!

„Když už jsme se k tomu dostaly, tak … děláš nějaký sport?“ bála jsem se jí zeptat, přeci jen moje otázka na nevinné letní aktivity ji rozbrečela.

„Miluju sporty!“ Vysportované tělo a obličej (skoro dětské) modelky. Mluvila klidně jako nejstarší filosof, jako by zažila všechny radosti i strasti života, ale přitom si udržovala stoický klid vlastně pořád, až mě to chvílemi děsilo. Přesto v sobě měla nádech dítěte, její smích byl tak čistý, tak upřímný, nestyděla se smát se. Podle mě budeme úžasná dvojka!

Našla jsem kamarádku/společníka a teď začnu využívat sportoviště z okolí na plné obrátky! Právě teď jsem myslela Zimní stadion, karasínskou nebo dalečínskou sjezdovku. Na jaře provětrám své běžecké boty, ať už na stadionu Tomáše Dvořáka, nebo na cyklostezkách, ze kterých se krásy Vysočiny pozorují úplně jinak a možných výhledů je tu dostatek. A když není libo cyklostezka, nabízí se hluboké lesy s jednoduchým, ale krásným systémem cest. Nádherná Sportovní hala je podle mého skvostem. Mohu zde využít lezeckou stěnu, krytý bazén, bowling i posilovnu, uvnitř se najde víc věcí samozřejmě, ale já využívám jen tyto.

Chvílemi jsem si připadala jako webová stránka, protože moje monology byly tisíckrát delší než její, ale pokaždé, když jsem se na ni podívala, tak se smála, ouška měla napnutá a poslouchala všechno, co jsem říkala, a když mi to začalo být trapné, přestala jsem mluvit, nadhodila otázku a všechno bylo v pořádku.

„Hele a ty…ty bys měla chuť se mnou někam jako jít, něco podniknout, nějaký koncert nebo kino?“ tahle otázka mě trochu zaskočila! Opravdu si myslela, že kdybych s ní nic nechtěla podniknout, že bych s ní trávila tolik času?

„Zklamu tě,“ řekla jsem posmutněle, její výraz mě pobavil, a tak jsem s úsměvem na tváři dořekla, „jediné kapely, které tu pořádají koncerty, jsou typu „Kroky“ a promiň, ale na tom neujíždím.“ Začala se smát tak silně, ale čistě a upřímně jako vždy, když se smála a já z toho měla dobrý pocit. I když nepopírám talent členů dramatického kroužku z bystřické ZUŠ, ale jako kulturu bych chtěla víc než jejich představení v Kulturním domě.

„Ale nevím jak ty.“

Začala se smát.

„Jsi vtipná myslím, že s tebou přežiju i absenci kina.“ Na to, co zažila, je to andílek.

„Mám hlad.“ Skoro jsem měla pocit, že bych jí jídlo udělala i na kameni, ale místo toho jsem začala povídat o tom, jak mi tu chybí občerstvení.

„Je tady „MEZ“, to je jako jídelna, ale mají tam výběr z tří jídel a otevřeno jen do tří, myslím. Potom je tady kebab, a to hned dva, sice mají otevřené dlouho do noci, ale kvalita není nic moc a na každodenní jídlo to není. Jo, a ještě je tu stánek, ale ten taky zavírá ve tři.“

„Aha, takže se tu po třetí vlastně normálně nenajím?“ pronesla docela pobaveně, ale mě moc do smíchu nebylo, protože to prostě je pravda.

„Přesně tak a dvě zdejší restaurace nejsou taky žádná sláva.“

„Jasný, takže odpoledne si vařit sama doma a na oběd o pauze v práci kam?“

„Ty sis už našla práci?“ docela mě to zaskočilo, protože kromě fabrik, kterých je tu opravdu dost, tady není moc pracovních míst, ale je pravda, že tu je Wera, Cormen, Rathgeber a teď tu budou další.

„Ještě ne,“ pousmála se, „ale něco seženu a jednou bych si chtěla zařídit ordinaci dentisty.“ V duchu jsem vyjekla štěstím, ona zubní dentistka a já stomatoložka/ortodontistka.

„Bystřice je krásné město, víš, ale kdyby, kdyby bylo trošku víc světové, tak by to vůbec nevadilo.“ Měla pravdu, jako by všechno, co ona řekla, musela být pravda. Bystřice je trošku, no … zapadlé městečko, ale co chtít po místě, kde nežije ani devět tisíc obyvatel? Teď bychom toho možná chtěly moc a samo se to tu nezmění, ale třeba to tu změníme právě my dvě. Člověk nikdy neví a je potřeba snít a vědět, že když se chce, tak to jde, a že jednou z Bystřice bude krásné město s čistou přírodou a náměstím, kde se bude dát trávit čas kamarády ve společnosti.