JAK KLUCI NAŠLI SVŮJ DOMOV
„Tak, a jde se na věc,“ pronesl hrdě Tomáš. Vydal se směrem k vagónu vlaku, který právě zastavil na kolejích. Skupinka tří kluků se vydala za ním. Loudali se po štěrku rozkutáleném na malém plácku. Jejich velkým společníkem byl bledý měsíc, jenž se vesele houpal na noční obloze.
Hoši vstoupili do vlaku a sesedli se k sobě do prázdného kupé. Batohy si hodili pod sedadla a spokojeně se uvelebili. Martin se podíval na ceduli, na níž se třpytila slova: směr Znojmo. Poté si vzpomněl na to, kolik bylo, když prošli nástupištěm. Koukl na hodinky, aby se ujistil, jestli jdou přesně. Rafičky ukazovaly pravý čas-03:30.
Jakoby si až teď Martin uvědomil, kolik hodin vlastně je. V tu dobu bývá pořádně přikrytý peřinou ve své vyhřáté posteli. Už teď se mu stýskalo, i když si to nechtěl vůbec přiznat. Nechtěl před klukama vypadat jako zbabělec. Na nic takového nebyl zvyklý, musel to zkrátka překousnout.
Velká kola parní lokomotivy se dala do pohybu, který byl doprovázen typickým zapískáním. Zelené Mikádo pomalu opouštělo město, kde kluci bydleli. Jejich plán zatím vycházel. Každý z nich byl na to patřičně hrdý. Jakému chlapci se kdy poštěstí, aby tajně utekl z domova? Rozhodli se tak jedno nudné letní odpoledne u vody, zábava vázla a oni si museli přiznat, že je tady nebaví už vůbec nic. A najednou-slovo dalo slovo… Jejich cíl byl jasný. Z Česka, kde chcípl pes, do Rakouska.
---
‚To bude jenom krátkodobý stav,‘ pomyslel si, i když si tím nebyl jistý. Zbylí členové party pomalu padali do říše snů, a i když by se Martin rád svěřil, nechtěl je teď rušit. Zadíval se z okna někam daleko, a jeho výraz byl tak prazvláštní-bylo v něm nějaké hluboké jádro, do kterého by se mohl podívat snad jen ten nejlepší psycholog. Nedalo se pochybovat, klučina nad něčím nepřemítal.
Vlak už jel bez zastavení po dlouhou dobu, která zřejmě stačila ospalým hochům ke zdřímnutí, protože se začali náhle jeden po druhém probouzet. Nejprve otevřel oči Tomáš, který když uviděl svého kamaráda zavěšeného pohledem někde v dálkách, jako by mu četl myšlenky. Podíval se taky ven a najednou si uvědomil svou chybu. I ve snu, jenž se mu právě zdál, mu cosi řeklo, že dělá nesprávnou věc. ‚Vždyť je tady tak krásně,‘ uvědomil si konečně. Podíval se na kamarády. Vypadalo to, že jsou na tom stejně. Zírali tam ven-do té nádherné scenérie. Pak se Adam s Alešem koukli na Tomáše. Trojice souhlasně přikývla. „Jedeme domů, kluci,“ řekl Tomáš coby vedoucí party. Jak to zasněný Martin uslyšel, odtrhl pohled a rozzářil se na kamarády. Byl pro všemi deseti.
---
Když konečně dorazil vlak do Pardubic-jejich rodného města, rázem pookřáli, rychle nastoupili, jen aby už byli konečně doma. Cestou zpátky toho moc nenapovídali.
‚Člověk je prazvláštní tvor, kterého vlastně řídí jakási intuice, instinkty a cosi hluboko uvnitř. Jednou si něco usmyslí a pak ho napadne zase jiná věc, a ta směle zvítězí nad tou první, jež už leží někde v místě, kde má mozek koš na hloupé nápady, staré zážitky a přebytečné informace. Jak se říká: Člověk míní, život mění. A to je vlastně dobře. Tak to má být,‘ přemýšlel v tu chvíli Adam.
V tu samou dobu i ostatní kluci dumali nad tím, jak se vlastně hloupě zachovali. Každý by teď ten odvážný nápad na místě zavrhl, i když si to nikdo netroufl říct nahlas.
Když se vraceli šťastni domů, obávali se jen reakce svých rodičů. Nechtěli zažít výprask, i když by si ho zasloužili. Slunce už bylo vysoko na obloze-mohl být čas oběda. ‚Co teď asi dělají máma s tátou? Hledají nás? Ohlásili naše zmizení?‘ ptal se každý sám sebe.
Kráčeli mlčky po chodníku až ke křižovatce. Tam musel jít každý sám jinou cestou. Bydleli v různých ulicích. Nechtěli se rozdělit po tom krátkém zážitku, ale zároveň se každý toužil rozběhnout domů a pevně sevřít své rodiče v náručí. Ohlédli se na sebe, aniž by vydali jedinou hlásku. Nemuseli. Jejich pohledy mluvily za vše. Chvíli tam ještě jen tak stáli. Žádný z nich nechtěl udělat první krok, aby nevypadal jako mazánek. Osmělil se až Aleš, jenž se ubíral k domovu krátkými kroky. Naposledy se otočil a zamával. Rázem ostatní kluky přešlo to soutěžení o to, být vždy za statečného, silného a úctyhodného. Vydali se na sever, na jih, na východ; byli jako stíny kráčející po silnici, jež vedla k jejich domu. V duši to byli ale vítězové. Každý si uvědomil, že patří právě sem. Tady je jejich domov.
Takové přivítání doma nečekali. Rodiče byli strachy bez sebe, avšak když se rozletěly dveře a v nich se objevil jejich miláček, spadl jim kámen ze srdce. Dlouhou chvíli se tiskli k sobě. Pak ale následovaly kárné proslovy, jež pokračovaly, i když jejich dítě slíbilo, že už nikdy nic podobného neudělá. Martinovi dokonce ukápla nějaká ta slza.
---
Rozhodli se být vzornými vlastenci a jako vzorní vlastenci si prostě museli najít nějaký ten verš, opěvující vlast. V půjčené staré knížce z městské knihovny našli to, co hledali.
Zanedlouho na dveřích jejich klubovny, což byla stará budka sbitá z prken, kterou pro Aleše postavil jeho táta, přibyla dostatečně velká cedulka, aby kdokoli, kdo půjde kolem, si mohl přečíst nápis na její bílé tváři. Mohli jste spatřit tyto řádky:
Zde domov můj
Země má milovaná,
vlasti má bohatá.
Láskou jsi rozjasněná,
krásou jsi zaváta.
Stopy předků uchováváš v sobě,
však mladá krev proudí po tobě.
Veliké skvosty plodí tvoje zem,
jak z Božích dlaní vyjmuta zahrada Eden.
Vzácný dojem budí tvá obrovská síla,
do rukou pracujících lidí se po staletí vžila.
A ten soulad, vše okolo jen může kvést,
každý buď hrd, žes rozen Čech!
Býti Čechem, krve vzorné,
ke své vlasti lásky pevné.
Spravedlnost a odvaha tady vládnou den co den,
býti Čechem, býti poctěn.
Každý, kdo zde doma cítěn,
stane se tu jedním mužem.
Ochotný se za svou zemi prát,
padne-li, padne rád.
Zde jsem doma, mezi Čechy, navždy.
Tady jest doma, kdo žije tu, každý.
Slávu české zemi pěji-
pěje se zde nejkrásněji.
Po pár letech dostali příležitost dokázat své vlastenectví. Tomáš na frontě ve Francii, Adam s Alešem v Tobruku a Martin v Británii. Rozdělili se sice, ale cosi v nich je stále pevně spojovalo. Byla to hrdost a víra ve svou rodnou zem, jež nikdy nezahynula.
Blíží se:
22. 11. | Galavečer |
25. 11. | Vánoce Osmanyho Laffity |
25. 11. | VÁNOCE OSMANYHO LAFFITY |
28. 11. | Taneční a společenská výchova - Věneček |
Mikroregion Bystřicko
Příční 405
593 01 Bystřice nad Pernštejnem
E-mail:
info@regionbystricko.cz
Telefon:
736 535 145
566 590 399
Předseda:
Libor Pokorný
Správce:
Mgr. Veronika Benová
Specialista pro rozvoj:
Ing. Jitka Dočkalová
IČ: 70830355
©2006 – 2024 Mikroregion Bystřicko
Vytvořil Marek Klusák