Literární práce Karla Vařejky - Jak kluci našli svůj domov (pokr. textu)

JAK KLUCI NAŠLI SVŮJ DOMOV

 „Tak, a jde se na věc,“ pronesl hrdě Tomáš. Vydal se směrem k vagónu vlaku, který právě zastavil na kolejích. Skupinka tří kluků se vydala za ním. Loudali se po štěrku rozkutáleném na malém plácku. Jejich velkým společníkem byl bledý měsíc, jenž se vesele houpal na noční obloze.

  Hoši vstoupili do vlaku a sesedli se k sobě do prázdného kupé. Batohy si hodili pod sedadla a spokojeně se uvelebili. Martin se podíval na ceduli, na níž se třpytila slova: směr Znojmo. Poté si vzpomněl na to, kolik bylo, když prošli nástupištěm.  Koukl na hodinky, aby se ujistil, jestli jdou přesně. Rafičky ukazovaly pravý čas-03:30.

  Jakoby si až teď Martin uvědomil, kolik hodin vlastně je. V tu dobu bývá pořádně přikrytý peřinou ve své vyhřáté posteli. Už teď se mu stýskalo, i když si to nechtěl vůbec přiznat. Nechtěl před klukama vypadat jako zbabělec. Na nic takového nebyl zvyklý, musel to zkrátka překousnout.

  Velká kola parní lokomotivy se dala do pohybu, který byl doprovázen typickým zapískáním. Zelené Mikádo pomalu opouštělo město, kde kluci bydleli. Jejich plán zatím vycházel. Každý z nich byl na to patřičně hrdý. Jakému chlapci se kdy poštěstí, aby tajně utekl z domova? Rozhodli se tak jedno nudné letní odpoledne u vody, zábava vázla a oni si museli přiznat, že je tady nebaví už vůbec nic. A najednou-slovo dalo slovo… Jejich cíl byl jasný. Z Česka, kde chcípl pes, do Rakouska.

---

  ‚To bude jenom krátkodobý stav,‘ pomyslel si, i když si tím nebyl jistý. Zbylí členové party pomalu padali do říše snů, a i když by se Martin rád svěřil, nechtěl je teď rušit. Zadíval se z okna někam daleko, a jeho výraz byl tak prazvláštní-bylo v něm nějaké hluboké jádro, do kterého by se mohl podívat snad jen ten nejlepší psycholog. Nedalo se pochybovat, klučina nad něčím nepřemítal.

  Vlak už jel bez zastavení po dlouhou dobu, která zřejmě stačila ospalým hochům ke zdřímnutí, protože se začali náhle jeden po druhém probouzet. Nejprve otevřel oči Tomáš, který když uviděl svého kamaráda zavěšeného pohledem někde v dálkách, jako by mu četl myšlenky. Podíval se taky ven a najednou si uvědomil svou chybu. I ve snu, jenž se mu právě zdál, mu cosi řeklo, že dělá nesprávnou věc.  ‚Vždyť je tady tak krásně,‘ uvědomil si konečně. Podíval se na kamarády. Vypadalo to, že jsou na tom stejně. Zírali tam ven-do té nádherné scenérie. Pak se Adam s Alešem koukli na Tomáše. Trojice souhlasně přikývla. „Jedeme domů, kluci,“ řekl Tomáš coby vedoucí party. Jak to zasněný Martin uslyšel, odtrhl pohled a rozzářil se na kamarády. Byl pro všemi deseti.

---

  Když konečně dorazil vlak do Pardubic-jejich rodného města, rázem pookřáli, rychle nastoupili, jen aby už byli konečně doma.  Cestou zpátky toho moc nenapovídali.

  ‚Člověk je prazvláštní tvor, kterého vlastně řídí jakási intuice, instinkty a cosi hluboko uvnitř. Jednou si něco usmyslí a pak ho napadne zase jiná věc, a ta směle zvítězí nad tou první, jež už leží někde v místě, kde má mozek koš na hloupé nápady, staré zážitky a přebytečné informace. Jak se říká: Člověk míní, život mění. A to je vlastně dobře. Tak to má být,‘ přemýšlel v tu chvíli Adam.

  V tu samou dobu i ostatní kluci dumali nad tím, jak se vlastně hloupě zachovali. Každý by teď ten odvážný nápad na místě zavrhl, i když si to nikdo netroufl říct nahlas.